• Antonín Sova

Do velice skromných učitelských poměrů se narodil 26. 2. 1864 v Pacově jeden ze zakladatelů moderní české lyriky Antonín Sova. Pacovsko a Lukavecko byla místa jeho dětství i dospívání a pozdějších návratů. Zdejší krajina byla inspirací pro básníka – lyrika milostného i krajináře. Od časopiseckého debutu ze začátku osmdesátých let 19. století zasahoval Sova do českého literárního dění až do svého skonu v roce 1928. Dokázal vytvořit sbírky, které čtenáři hodnotili jako podstatné tvůrčí činy jak koncem 19. století, tak ve dvacátých letech století následujícího, kdy se prosazovala už generace básníků, jejíž pohled na svět se značně lišil od pohledu předcházejících generací.Sovova prvotina – Realistické sloky – je prvním rozběhem senzitiva, citlivě reagujícího na sociální jevy tehdejší doby. Druhá kniha – Květy intimních nálad – je vřelým vyznáním lásky k přírodě i člověku a třetí sbírka – Z mého kraje – je věnována rodnému Pacovsku. Pak následovala čtveřice sbírek. Soucit a vzdor, Vybouřené smutky, Zlomená duše, Údolí nového království. V nich se nejvíce projevil Sovův radikalismus. Kompenzací této vrcholně společensky angažované lyriky byla pak sbírka Ještě jednou se vrátíme. Nejkrásnější verše milostné, přírodní a krajinářské jsou ve sbírce Lyrika lásky a života. Ještě před první světovou válkou došlo u Sovy k určité vnitřní změně, básník hledal nové východisko v sepětí osobnosti s vesmírným řádem. Zvlášť patrné je to ve sbírce Žně. V posledních válečných dnech vyšly verše upřímné vlastenecké lyriky, Zpěvy domova. Závěrečná etapa Sovova básnického života je velkým osobním vítězstvím a statečností těžce nemocného člověka nad nepřízní osudu. V Básníkově jaru se znovu vrací k prostému melodickému verši, kterým opěvuje přírodu, svůj rodný kraj i pozemské dary života. Po dlouholetém odloučení se vrací ochrnutý básník alespoň v letních měsících do svého Pacova. A právě tady se mu dostávalo nejupřímnějších uvítání, která kdy za svého života prožil. Začal tu psát i svoji poslední sbírku, Drsnou lásku. Bylo to konečné poslání kraji i lidem. Tady v Pacově se také uzavřela básníkova životní pouť. Bylo to 16. srpna 1928.

Městské muzeum A. Sovy v Pacově

• Jan Autengruber

25. dubna 1887 se v Pacově narodil významný český malíř dvacátého století Jan Autengruber. Kolébka a první ještě dětské okouzlení z barviček je asi vše, čím se Pacov přímo na životních osudech tohoto umělce podílel. Po úmrtí otce se matka se syny přestěhovala do Českých Budějovic. Tam se Janovi dostalo poprvé odborného školení. Po příchodu do Prahy vstoupil na Umělecko-průmyslovou školu a odtud vedla jeho cesta už na Akademii do Mnichova. Prožil tu šest velice úspěšných let. Do tohoto období patřily z jeho díla figurální a portrétní malby – Lázeň II a III a další obrazy s námětem koupání, obě vlastní podobizny, portrét houslisty Hartmanna Trepky a další. Tyto práce měly zasloužený ohlas na výstavách v Německu i v Rakousku.Po studiích v Mnichově získal stipendium z nadace Dr. Aloise Klaara na studijní pobyt v Itálii. Odjel koncem roku 1913 přes Benátky, Florencii, Neapol a další města do Říma, který byl konečným cílem jeho cesty. Hluboké dojmy z vlastních prožitků, neopakovatelnost italské krajiny, to vše na Autengrubera značně zapůsobilo. Po vstupu Itálie do války musel Autengruber svůj studijní pobyt kvapně ukončit, takže mnohé obrazy zůstaly v jeho posledním ateliéru a jsou nezvěstné. Poté se vrátil na rok do Mnichova ke studiu nástěnné malby a restaurátorství. Neminula ho ani válečná epizoda na frontě. I z tohoto zážitku zanechal malířský záznam. Po válce zůstal už Autengruber v Praze. V roce 1919 se oženil se svou kolegyní Hanou Jedličkovou. Narození dcery Jany bylo posledním šťastným okamžikem jeho života. Z malířství zůstaly jen neuskutečněné plány. Připravoval velkou výstavu, kde chtěl ukázat své nové práce – Matka a dítě, Adam a Eva, Kristus na hoře Olivetské. K tomu však už nedošlo. Zemřel náhle 15. července 1920 na prahu velkolepě započatého uměleckého rozletu.

Městské muzeum A. Sovy v Pacově

Comments are off for this post