ADRESA:

• Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově
• náměstí Svobody 1, zámek Pacov

KONTAKTY:

• telefon: 565 455 105, 565 455 106
• e-mail: muzeum@mestopa­cov.cz

OTEVÍRACÍ DOBA:

• Pondělí: zavřeno
• Úterý – pátek: 8:00 – 16:00
• Sobota – neděle: 13:00 – 16:00

PRACOVNÍCI MUZEA:

• Bc. Vlastimil Simota, ředitel, Jana Holíková

ČINNOST MUZEA:

• expoziční a výstavní
• publikační a propagační
• literární pořady, přednášky
• badatelské služby

STÁLÉ EXPOZICE:

• Život a dílo Antonína Sovy
• Historie Pacovska
• Pacov a motocyklový sport
• Galerie Jana Autengrubera

KRÁTKODOBÉ VÝSTAVY V MUZEU:

• Letní výstavy v bývalém kostele sv. Václava (tzv. Kaple)

Prohlídky s výkladem a hromadné návštěvy je vhodné ohlásit v časovém předstihu.

Pacovské muzeum založil v roce 1908 prof. Ferdinand Pakosta. Instituce sbírá a uchovává památky dokumentující minulost a přítomnost města a okolí. Ve 30. letech minulého století se zásluhou muzejníka Jana Zoubka podařilo získat osobní a literární pozůstalost básníka Antonína Sovy. Sbírkové fondy později obohatily pozůstalosti mnoha dalších významných rodáků (např. akad.malíři Jan Autengruber a Jan Vojna, divadelníci Jiří Frejka a Saša Machov).

Současné stálé expozice nabízejí: život a dílo Antonína Sovy, malířskou síň Jana Autengrubera a historickou expozici Pacovska vypovídající o minulosti regionu od počátků osídlení až do roku 1945. Návštěvníci mohou shlédnout i dokumenty, které se vztahují k prvním mezinárodním motocyklovým závodům na Pacovském okruhu v r. 1906.

---

• Reinstalace muzejních expozic v roce 1976

Mám-li připomenout reinstalaci expozic pacovského muzea z r. 1976, musím se vrátit o 9 let zpět, kdy jsem do zdejšího muzea přišla. Jeho stav byl tehdy neutěšený. Samotná budova na první pohled vypadala celkem dobře, ale při bližší prohlídce jsem zjistila, že potřebuje opravit střecha, budova byla velice nedostatečně vytápěna a tudíž značně vlhká a o mechanickém zabezpečení proti krádeži se sotva dalo mluvit. Tomu odpovídal i fyzický stav sbírkových předmětů a navíc už tehdy bylo muzeum prostorově pro expozice, depozitáře a výstavní místnosti naprosto nedostačující. S podobnými problémy se v té době potýkala všechna muzea pelhřimovského okresu a dá se říci, že většina malých regionálních muzeí. Původní expozice byly věnovány především životu a dílu básníka Antonína Sovy a dále význačným osobnostem Pacovska, jejichž výběr byl poněkud nahodilý. Nebyl tu uveden např. zakladatel muzea Ferdinand Pakosta či vynikající filosof a matematik Bernard Bolzano, který na Pacovsku v Těchobuzi prožil přes 20 let života a napsal tu většinu svého základního díla – Vědosloví. Zcela chyběla pak historická expozice, věnovaná městu a okolí. Prvořadým úkolem bylo takovou expozici vytvořit. Dá se říci, že v tomto ohledu byla pro mne určitou „výhodou“ evidenční nezpracovanost sbírek. Pro reinstalaci jsem musela evidenčně zařadit alespoň nejdůležitější část sbírkového fondu, tj. osobní a literární pozůstalost Antonína Sovy, z dalších pak sbírky obrazů, skla, porcelánu, kovů, nábytku atd. včetně historických fotografií. U většiny trojrozměrných předmětů bohužel chyběly údaje odkud a kdy se do muzea dostaly. Tím vlastně dosud postrádají část své vypovídací hodnoty.

Předností muzea do r. 1966 byl jeho ředitel Jan Zoubek, vynikající znalec regionální historie, patriot v tom nejlepším smyslu slova a především neúnavný propagátor kultury vůbec. Bohužel se svými velkými a dlouholetými zdravotními problémy na systematickou muzejní práci už nemohl stačit. Samotná reinstalace expozic začala na přelomu let 1973–1974 vystěhováním výstavních místností a stavebními úpravami, pak následovaly práce truhlářské, lakýrnické, elektrikářské a malířské. Žádná z těchto řemeslnických prací se neobešla bez překážek, vždyť už jen sehnat řemeslníky bylo v té době dost problematické; pro velké stavební firmy bylo muzeum nepatrnou zakázkou a drobní soukromníci tehdy neexistovali. O něco později začaly práce scénáristické. Podle ideového záměru měla být třetina expoziční plochy věnována životu a dílu Antonína Sovy a zbytek dějinám Pacovska. Scénářem sovovské expozice byla pověřena odborná pracovnice Památníku národního písemnictví PhDr. Marta Dandová. Ve svém scénáři zdůraznila zvláště momenty Sovova díla a životních osudů, které se bezprostředně dotýkaly Pacovska. Zachovala tak regionální charakter a přitom nepotlačila význam Antonína Sovy v celkovém vývoji naší literatury. Troufám si říci, že i po třiceti letech má její scénář své opodstatnění a mohl by být bez velkých oprav použit. Scénář historické expozice jsem zpracovala já. Časové vymezení bylo dáno souvislým osídlením Pacovska ve 12. století a tehdejší současností. Samozřejmě nesměly chybět důležité události po r. 1945, včetně výstavby průmyslových podniků a združstevňování. Nedostatky i klady této expozice mohli posoudit návštěvníci; konečně s některými změnami mají možnost tuto expozici posoudit dodnes. Nejvíce jsem litovala, že nemohla být věnována větší pozornost oběma pacovským malířům, Janu Autengruberovi a Janu Vojnovi, kteří byli připomenuti pouze několika obrazy. Tento nedostatek byl pak napraven v 90. letech.

Oba scénáře byly dokončeny začátkem r. 1975. Výtvarný návrh zpracovali zkušení architekti Jiří Fejk a Josef Václavíček, grafické řešení pak bylo dílem ak. mal. Vítězslava Holíka. Realizaci pak převzalo Výstavnictví zemědělského zásobování a nákupu v Prostějově. Přímo v muzeu začali pracovat v zimním období 1975–1976. Vzdor všem potížím se sháněním materiálu, temperováním muzejní budovy, ubytováním atd., odvedli pracovníci prostějovského výstavnictví velice kvalitní práci a dokončili expozice několik dní před stanovenou vernisáží; ta byla 23. května. Úvodní slovo měl pacovský rodák dr. Jiří Hájek, tehdejší šéfredaktor Tvorby. Slavnostní otevření vzbudilo nebývalý zájem i státních a politických orgánů okresu i kraje. Po Humpolci bylo pacovské muzeum druhým z pěti muzeí okresu, které kompletně přebudovalo expozice, jež zcela odpovídaly nárokům na tehdejší muzejní práci. Konečně nebývalý zájem po jejich otevření to jenom potvrdil.

Touto vzpomínkou jsem nechtěla oživovat všechny nesnáze, které celou práci provázely. V tehdejším muzejnictví byly docela běžné. Chtěla jsem jen připomenout alespoň některá jména těch, kteří měli velké zásluhy na jejich vzniku. Bez nich bych sotva tuto náročnou práci zvládla. Při personálním obsazení muzea dvěma ženami by to bylo zhola nemožné.

prom. hist. Eliška Stejskalová

• Z dějin Městského muzea Antonína Sovy

V dubnovém čísle časopisu Z mého kraje byl zveřejněn článek o založení Městského muzea v roce 1908. Prvotní rozkvět ústavu zastavila předčasná smrt zakladatele a správce muzea prof. Ferdinanda Pakosty (1884–1914), který podlehl zranění na východní frontě I. světové války. Na Pakostovo místo nastoupil nakladatel Přemysl Plaček (1886–1967). Muzeum si tehdy návštěvníci mohli prohlédnout ve staré radnici, která na začátku roku 1917 vyhořela. Instituce tím nešťastně ztratila své sídlo a zachráněné sbírky skončily odložené v bednách ve skladišti. Válka a léta těsně po ní s sebou nesly obecný nezájem o kulturní podniky. Vedení obce otázku muzea nevyřešilo a zklamaný Přemysl Plaček v roce 1920 na funkci muzejního správce rezignoval. Spíše jen formálně existujícímu ústavu svitla naděje, když bylo rozhodnuto o výstavbě radnice a spořitelny. Řízení muzea se v roce 1923 ujal kloboučník Jan Zoubek (1898–1966), kterému náleží zásluhy za otevření muzea pro veřejnost o rok později v nové budově radnice a Spořitelny města Pacova. Muzeu pouhé dvě místnosti (vpravo a vlevo od schodiště v přízemí) nepostačovaly a proto bylo přestěhováno do obecního domu Na Šohajovém v Hronově ulici čp. 273. Stalo se tak v roce 1930; uvedený letopočet představuje začátek následujícího výkladu o muzeu ve třicátých létech dvacátého století.

Počátek třetího decennia stavěl před muzeum nové perspektivy a možnosti, bylo ovšem zapotřebí schopností správce Jana Zoubka a dalších dobrovolných aktivistů sdružených v tzv. kuratoriu, aby v pravou chvíli obratně využili příhodné situace ve prospěch muzea. Stěhování do obecního domu do určité míry uspokojilo prostorové nároky, je však nutné zdůraznit, že tři místnosti a absence samostatného vchodu do muzea nebyly zárukou udržitelného rozvoje. Objekt měl komplikovaný provoz, krom muzejních sbírek se v něm tísnila mateřská škola, polévkový ústav a nájemní byty. K hospodářským účelům využívaný dvůr utvářel vnější nevábnou kulisu a zvláště při důležitých kulturních akcích se tento stav setkával s oprávněnou kritikou. Obec jakožto zřizovatel ústavu dlouhodobě nevyplácela potřebnou subvenci a muzeum nedisponovalo finančními prostředky. Práce pro muzeum tudíž nebyla honorována. Stěžejními osobnostmi éry 30. let s přesahem do poloviny 40. let minulého století byli správce muzea Jan Zoubek (od roku 1923), jednatel muzejního výboru Přemysl Plaček (od roku 1933, předtím správce muzea v letech 1914–1920) a notář Eugen Ritschl, člen muzejního výboru (od roku 1931, správce muzea v letech 1943–1945). Městské muzeum otevřelo v domě Na Šohajovém nové expozice v roce 1932. Sbírky se podstatně rozrostly o pozůstalosti významných pacovských rodáků a v koncepci ústavu došlo ke změně; zakladatel muzea prof. Ferdinand Pakosta budoval zjednodušeně řečeno vlastivědné muzeum dokumentující historii a současnost Pacovska s jasnými vědeckými záměry, kdežto výše uvedení protagonisté muzea kladli nově důraz na vynikající rodáky a osobnosti města Pacova. Vrcholem těchto snah bylo uložení osobní a umělecké pozůstalosti básníka Antonína Sovy v muzeu, čemuž napomohli umělcův syn ing. Jan Sova a městský tajemník Vojtěch Matiášek. Převoz sovovských památek do Pacova přiměl zastupitele k jednomyslnému usnesení o uvolnění dalších místností pro muzeum. Město též konečně vyplatilo zadržovanou subvenci, která byla použita při nutných úpravách interiéru objektu.

Velké oslavy nedožitých sedmdesátých narozenin A. Sovy konaly se 25. února 1934. Popel básníkův byl uložen v Riegrových sadech do kamenné stély a v muzeu byla otevřena Síň Antonína Sovy. Expozici realizoval Jan Zoubek společně s prof. Arne Novákem a ing. Janem Sovou. Na tomto místě není nutné detailně sledovat příliv sbírkových předmětů a rozšiřování muzea do dalších prostor v muzejní budově. Určitou představu si můžeme učinit o uspořádání samotného muzea. Muzea často vypadala jako starožitnictví a jednoduchá prezentace divácky atraktivních artefaktů bez vzájemných souvislostí byla upřednostňována před uceleným představením konkrétních přesně definovaných témat. Muzeum v Pacově se od tohoto trendu výstavnictví pravděpodobně podstatně nelišilo. Expozice zaměřená na dějiny města neexistovala. V přízemí se nacházely expozice zaniklých řemesel a církevních památek. V prvním patře bylo umístěno tzv. literární a umělecké oddělení, výsledek nadšené práce Jana Zoubka. Návštěvníci nejprve vstoupili do Síně Antonína Sovy. Po prohlídce a jistě velmi zasvěceném výkladu muzejního správce dokonale znalého básníkova života a díla mohli zájemci dále shlédnout Síň spisovatele MUDr. Václava Plačka. V další místnosti byly vystaveny obrazy akad. malíře Jana Autengrubera. Expozice uzavírala Síň významných pacovských rodáků. Rozsáhlé muzejní knihovně náležela jedna místnost. Po přiblížení situace v muzeu nepřekvapuje, že krátkodobé výstavy byly vzhledem k nedostatku volné plochy pořádány zřídka a v omezeném rozsahu. Pod správu muzea patřil městský archiv, který byl uložen na radnici. V odborném zpracování archivu započatém kdysi prof. Ferdinandem Pakostou pokračovali přizvaní odborníci, archiváři dr. Bohuslav Matouš a dr. Josef Nuhlíček. Dr. B. Matouš z hojných pramenů vytěžil mnoho údajů genealogických, které pak uveřejnil v monografii Staré pacovské rody. Několik drobných historických studií publikoval též Jan Zoubek, později se však ke škodě věci odmlčel. Uveďme např. Zoubkovy práce Děkanský kostel sv. Michala v Pacově, Příspěvky k dějinám Pacova a okolí a kvalitně podané Dějiny Židů v Pacově. Do stejné doby spadá vydání objevné statě Antonína Vohlídala O dolech a ryžích v Pacově a u Zlatenky. Všechny uvedené muzejní publikační počiny vyšly jako samostatné brožurky nákladem Spořitelny města Pacova. Kulturně-historicky zaměřené články dalších muzejníků Eugena Ritschla a především Přemysla Plačka by jsme našli v regionálním novinách a v příležitostných tiscích. P. Plaček např. připravil k vydání Památník Jednoty divadelních ochotníků v Pacově a Památník obchodního grémia a na jejich obsahu se velkou měrou autorsky podílel. Výrazným úspěchem muzea bylo postavení pomníku básníka Antonína Sovy na volném prostranství před muzeem na podzim roku 1938. Pomník přenesený později na Valy k zámku, básníkovu rodišti, je dílem akad. sochaře J. V. Duška. V dramatické atmosféře po mnichovském diktátu k národu z pomníku promlouvaly Mistrovy verše: „Věřím-li silnou domova věrou, a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?“ To se již začala psát jiná kapitola dějin muzea, tolik odlišná od předchozího šťastného období.

V textu byly souhrnně připomenuty aktivity Městského muzea Antonína Sovy ve třicátých létech 20. století a muzejní pracovníci, kteří se tehdy o ústav nejvíce zasloužili. Nechť je článek chápán též jako výraz úcty a uznání těmto osobnostem ze strany současného vedení muzea.

Bc. Vlastimil Simota

• 100. výročí založení Městského muzea Antonína Sovy v Pacově

Rok 2008 nese se pro pacovské muzeum ve znamení výročních událostí. Nejvýznamnější z nich si připomínáme právě v těchto dnech, kdy uplynulo sto let od založení Městského muzea.

Návrh, aby bylo v Pacově ustaveno muzeum, vyslovil poprvé v roce 1904 tehdy dvacetiletý univerzitní student Ferdinand Pakosta. V článku Potřeba městského musea pacovského, který byl otištěn v listu Hlasy z Českomoravské vysočiny, uveřejnil své představy o poslání a úkolech muzea. Záměr se mu sice nepodařilo prosadit, nevzdal se však vytčeného cíle a dále pracoval na jeho naplnění. Situace se jevila příznivě o čtyři léta později a Ferdinand Pakosta proto inicioval nová jednání. Historický okamžik nastal 4. dubna 1908. Na zasedání obecního zastupitelstva byl jednomyslně přijat návrh na zřízení Městského muzea, jehož správě podléhal i archív města. Městská rada jmenovala správcem ústavu Ferdinanda Pakostu. Základ muzejních sbírek tvořily starožitnosti uložené v zasedací síni na radnici (např. listiny, městské a cechovní knihy, pečetidla atd.). Další četné sbírkové předměty se podařilo získat díky sběrové akci iniciované muzeem. Nové přírůstky prozatímně schraňoval F. Pakosta u sebe doma, než byly přeneseny do jedné menší místnosti v budově měšťanské školy pro dívky v Nádražní ulici (tzv. Červená škola), která byla uvolněna pro potřeby muzea. Město finančně přispělo na zakoupení zasklených skříní a dalšího potřebného nábytku. Přípravné práce rychle pokračovaly a pod odborným vedením muzejního správce byla provedena instalace exponátů. O konkrétním složení sbírek si lze učinit představu podle jejich rozdělení do tématických skupin, jak je definoval Ferdinand Pakosta v přírůstkové knize: 1. obrazy, rytiny, mapy, fotografie a plány Pacova a okolí, 2. předhistorické památky, 3. památky historické místní (památky obce, cechovní a řemeslné, církevní, stavební, života rodin pacovských a života spolkového a veřejného), 4. sbírky národopisné (památky zemědělského života a práce, kroje a jejich součásti, lidové stavby a nábytek), 5. památky všeho druhu cizí, 6. sbírka numismatická (mince české, rakouské, cizí, medaile), 7. městský archiv, 8. knihovna.

V neděli odpoledne 13. září 1908 bylo muzeum poprvé slavnostně otevřeno pro veřejnost. Oficiálně bylo pozváno jen obecní zastupitelstvo, přesto se tato událost setkala s velkým zájmem veřejnosti. O muzeu a sbírkách promluvil Ferdinand Pakosta, který též poděkoval všem, kteří se na zřízení instituce podíleli. Starosta Pacova František Autengruber vyslovil pochvalné uznání správci ústavu a přislíbil do budoucna podporu ze strany města. Následovala prohlídka muzea, o čemž vypovídají zápisy v pamětní knize. Již v roce 1909 Ferdinand Pakosta konstatoval, že místnost v dívčí měšťanské škole muzejním účelům nevyhovuje. Jediná místnost, první sídlo rodícího se muzea, byla v podstatě provizoriem na úkor školy, nadto byla příliš malá pro rozrůstající se sbírky a sloužila současně výstavním účelům i jako depozitář. Muzeum se pak poprvé stěhovalo do obecního domu Na Šohajovém. Výklad o dějinách Městského muzea bude na stránkách zpravodaje Z mého kraje pokračovat v září u příležitosti stého výročí otevření muzea. V uvedeném období bude v muzeu realizována výstava přibližující veřejnosti „stoletou“ historii ústavu a jeho sbírky.

Městské muzeum vděčně vzpomíná na svého zakladatele a prvního správce, středoškolského profesora a historika Ferdinanda Pakostu. Pakosta bohužel pro muzeum i pro naše město padl na bojišti I. světové války v roce 1914, přesto zůstává nejvýznamnější osobností muzea. Při zakládání muzea se mohl spolehnout na pomoc přátel – studentů Viktora Nováka, Jindřicha Autengrubera a Vladimíra Pakosty. Nutné je připomenout radního Karla Laagera, prvního předsedu kuratoria muzea, který ústav v jeho počátcích se zájmem a pochopením podporoval. Všem jmenovaným i mnoha dalším patří vzpomínka a uznání za to, že se stali nadšenými průkopníky muzejní práce v Pacově.

Bc. Vlastimil Simota

Comments are off for this post